loader image
BRUS: KVALITNÍ TRENÉŘI BY MĚLI PRACOVAT PŘEDEVŠÍM U MLÁDEŽE

Nejlepší trenér mužů sezony 2019/2020 Pavel Brus svým třetím vítězstvím v řadě potvrdil pozici jednoho z nejrespektovanějších koučů v republice. V rozhovoru rozebírá své možnosti do budoucna, role českých trenérů a další témata.

Horní příčky ankety i horní příčky tabulky jsou obsazeny trenéry, kteří bývali špičkovými hráči – je to tím, že svou vlastní hráčskou zkušenost dokážete promítnout do trénování?

Určitě mají všichni zkušenosti z hraní, takže ví, o čem to je. To na jednu stranu. Na druhou stranu je to možná trochu i tím, že ten sport je pořád mladý a není tu taková ta generace trenérů padesátníků jako je to obvyklé v hokeji nebo ve fotbale. Ať už je to Bedla (Michal Jedlička, pozn. red.) nebo Péťa Novotný, tak tihle kluci, troufám si tvrdit, jsou z velké části nadšenci. Chtějí v tom prostředí zůstat, nechce se jim ho opouštět, mají potřebu mu to vracet. Samozřejmě kdyby tady byli nějací zkušenější trenéři, tak by se teoreticky na těch postech měli umisťovat oni. Ale teď je to realita toho sportu, to každopádně. Ale jak jsem řekl, určitě je tam ten faktor, že ti kluci už něco zažili a rozhodně se jim to lépe předává. 

Má to trenér, který za sebou nemá bohatou hráčskou minulost, těžší?

Myslím, že to má těžší. Rozhodně. Když jde končící hráč trénovat a je pracovitý, tak takové ty další věci, řekněme vědomostní, může dohnat. Ale zkušenosti nedoženete, to je prostě nepřenositelné. Pokud se tomu ten trenér chce věnovat, tak je to pro něj výhoda. Naopak ten, co to nezažil na nějaké solidní úrovni, kdy se jako hráč připravuje na těžké zápasy, má náročnou letní přípravu a zažívá takové ty denní dávky a krize, tak to potom musí spíš vyčíst a má to rozhodně náročnější. Myslím si, že to tak je. 

Řekl byste tedy, že je to výhoda, nikoliv nezbytnost?

Přesně tak, to je dobrá formulace. 

Máte jako trenér stejný pohled na florbal jako v době aktivního hraní?

Ne, to se mění. Některé ty základní hodnoty zůstávají, ale když jsem byl hráč, tak jsem vlastně nevěděl, proč umím to, co umím. Někdo mě to naučil, někdo mi to vštěpil, takže jsem považoval za přirozenou věc zvednout hlavu, narazit si a běžet. Jsou to návyky nebo čistě dovednosti. A pak už jde jen o to, jak to předat a naučit hráče správně. Takže ten můj přístup k tomu, jak to dělat, se mění. Ale mění se z roku na rok, tři roky zpátky bych netrénoval jako teď. To je podle mě naprosto přirozený proces, kterým si prochází úplně každý. Určitě zůstaly některé základní hodnoty, to rozhodně, ale zároveň se mění přístup k tom, jak nabývat těch kvalit. 

Mnozí aktivní hráči zároveň sami trénují mládež. Může taková zkušenost prospět i hráči samotnému v jeho hře?

Nevím, jestli přímo v hraní, ale spíš v tom smyslu, že se třeba dokáže vcítit do role toho trenéra, takže vidí věci trochu jinak, může třeba k něčemu změnit přístup. Může mít větší trpělivost s tím, že některé věci třeba někteří neumí, ale musí k tomu trénování mít v první řadě vztah. Musí to opravdu chtít dělat. Kolikrát spíše narážím na problém, že hromada těch hráčů trénuje, protože za to má třeba nějakou úplatu nebo protože se potřebuje jenom někde upíchnout, ale není tam taková ta vnitřní vášeň, ten důvod, proč to dělat. Spíš tam vnímám tenhle problém. Takže pokud to člověk dělá s dobrým úmyslem, tak je to samozřejmě v pořádku a může mu to pomáhat, ale pokud je to jen o tom, že tam potřebujeme někoho strčit, ať si vydělá nějakou kačku, tak si myslím, že je to naprosto nefunkční a zbytečně to poškozuje celý ten proces, ať už ty děti, nebo i toho hráče-trenéra samotného. 

Jak si představujete svůj další trenérský vývoj. Kde se vidíte za pět nebo deset let?

Jedna věc je ten vývoj, tam vám někdy přijdou do cesty takové události, které vás třeba nasměrují a zformují jinak, než jste si plánoval, ať už pozitivně, nebo třeba i negativně. Já v tom mám ale celkem jasno, když tedy pominu tu formální stránku, že ve Vítkovicích mám ještě na tři roky smlouvu. I když v té trenérské branži je mít smlouvu asi stejně hodnotné jako ji nemít (smích). To myslím samozřejmě s nadsázkou, já jsem rád za tu důvěru. Já mám i svůj oddíl, kde dělám s dětmi, několik hodin denně trénuji ty prcky, takže tam vnímám, že když se práce dělá dobře, tak pak se to v těch chlapech projeví. Když máte skoupených patnáct super hráčů, tak tam může stát kdokoliv a ti kluci to budou hrát sami. Ale ta trenérská práce se podle mě pozná u těch nejmenších. U nás je to prostředí, a to se určitě netýká jenom florbalu, takové, že z nějakých ekonomicko-PR důvodů se to nejlepší nastřelí do chlapů, a je to asi i normální a přirozený tlak na ten výsledek. Ale já zároveň vnímám, že to nejdůležitější je úplně tam nejníž, ta přípravka, elévové, mladší žáci, tam mě to baví. 

Když zmiňujete děti, vy sám sebe vnímáte spíše jako trenéra mládeže, nebo elitních týmů?

Taky dobrá otázka. Zatím mám pořád tu ambici i u těch chlapů, ještě jsem ji pocitově nevyčerpal, naopak tam ten oheň ještě plaje dost silně, takže tam ta motivace je. A ta vášeň, taková to srdcovka, to jsou zase ta děcka. Možná se stane za několik let, když několikrát vyhraju, že si prostě řeknu „a dost“ a půjdu jenom k dětem. Nebo třeba mě to prostředí tak zdecimuje, to se také může stát. Ale teď to mám tak, že u dospělých mám ještě hodně nesplněných věcí. 

Takže to nemáte nastavené ve stylu: ještě dva roky Vítkovice, pak Wiler, pak Falun nebo podobně?

Ne ne ne, to vůbec ne. Naopak si myslím, že tohle je úplně slepá ulička pro trenéra v Česku. Pokud je nějaký kvalitní trenér, tak by měl kvalitně vychovávat děcka, to je můj osobní názor. Takové to zbíhání někam jinam nikomu moc nepomůže. Podle mě dokonce čím lepší trenér, tím by měl jít níž nebo dokonce do méně významných klubů, ať dělá tu konkurenci na těch nejmenších úrovních. Já to vnímám tak, že to prostředí to neskutečně potřebuje. My to děláme spíše opačně, tu největší kvalitu nastrkáme k elitním týmům a vlastně ochudíme tu mládež. Když to řeknu úplně hloupě, tak není náhoda, že jsme ty Švédy a Finy ještě nedohnali.